Očekával jste včerejší verdikt Krajského soudu v Bratislavě, který zamítl žalobu premiéra v demisi Andreje Babiše, že byl veden neoprávněně jako agent ve svazcích Státní bezpečnosti (StB)?
Dalo se to čekat, protože rozsudek Ústavního soudu je závazný pro soudy nižší instance. Nějaká podoba tohoto rozsudku se dala čekat.
Uvítal jste to rozhodnutí?
Ano, ale obecně bez ohledu na to, že se jedná o Andreje Babiše. Soudní praxe je i v Česku dost podobná v tom, že se znevěrohodňují písemné dokumenty v archivu a že soudy rozhodují částečně velice formálně. Znamená to, že pokud se nedochoval například vázací akt konkrétního spolupracovníka, tak soud řekne, že se nedochoval originál vázacího aktu a nemůžeme prohlásit, že ten člověk byl tajným spolupracovníkem. Nebo se pak používají různé typy svědků na znevěrohodnění těch dokumentů jako v případě Andreje Babiše.
Tato praxe je čistě soudní, ale čím dál tím více se dostávala do rozporu s historickou skutečností, kdy člověk na základě toho, co lze v tom archivu jinak dohledat, zcela evidentně tajným spolupracovníkem byl. To v Česku i dodnes vede k běžným situacím, kdy člověk u nás zažaluje ministerstvo vnitra, naštěstí to není přímo Ústav pro studium totalitních režimů, a velmi snadno se domůže, že je vydán rozsudek v tom smyslu, že je neoprávněně veden v registru tajných spolupracovníků a na základě toho je vymazán z veřejných registrů, ale ne z archivu.
Byl Babiš agentem?Premiér v demisi Andrej Babiš prohrál po šesti letech spor se slovenským Ústavem paměti národa. Krajský soud v Bratislavě 30. ledna konstatoval, že Babiš je oprávněně vedený v seznamech Státní bezpečnosti. Soud také zmínil, že Babiš žaloval nesprávnou instituci. Nicméně ani Ústavní soud, který věc vrátil slovenským soudům k projednání loni v říjnu, nespecifikoval, na koho se má obrátit. Babiš oznámil, že jeho právníci zažalují slovenské ministerstvo vnitra. Průlom v celém případu způsobil právě Ústavní soud, který konstatoval, že svědci z řad bývalých agentů Státní bezpečnosti nejsou důvěryhodní a při rozhodování tak vycházel primárně z listinných důkazů. |
Co to znamená pro vás, když někdo stále zůstává v archivu, ačkoli podle soudu spolupracovníkem nebyl?
Máme velice často absurdní situace, kdy si badatel přijde požádat o svazek toho člověka nebo o dokumenty, které jsou vedeny v archivu bezpečnostních složek, dostane je a zároveň dostane rozsudek o tom, že byl vymazán z registrů. Ale na základě těch dokumentů je často zcela evidentní, že ten člověk s tajnou službou spolupracoval. Dochází k rozporným situacím, které nás trápí.
Justiční praxe s historickou praxí jsou v rozporu a tento impuls ze Slovenska by se postupně mohl přenést i k nám, to by bylo zajímavé. Samozřejmě není jasné jak, protože jsou to dvě různé země a judikatura ze Slovenska pro nás závazná není, ale je to směr, který by pro nás byl záhodný a zdravý.
Slovenský Ústavní soud zpochybnil důvěryhodnost svědků z řad spolupracovníků StB. Vy jste tu zmínil, že je to problém i u nás. Takže stává se i v Česku, že je jako svědek povolán bývalý důvěrník StB?
Ano, samozřejmě.
A soud jeho svědectví dává stejnou váhu jako ostatním?
To by samozřejmě záleželo na konkrétním případu, na který bychom se takto podívali. Ale soudní spory, jako měl Babiš, se u nás vedou běžně. Jsou jich desítky, přibližně je to jeden až dva měsíčně, ale rozhodně to není výjimečná nebo nestandardní situace. Soudy dojdou velmi často k úplně stejnému závěru jako u Andreje Babiše, což znamená, že když se nedochoval originál vázacího aktu, tak ten člověk spolupracovník nebyl. Někdy nestačí ani to, že je to na fiši. Fiše jsou takové mikrofilmy, na které to bylo foceno v 80. letech, když se archiválie papíru skartovaly, ale zachovávaly se na mikrofiších čistě z z toho důvodu, že to zabere méně místa. Když dnes někdo má svůj svazek na mikrofiších a je tam jeho vázací akt, tak ten má tak špatné rozlišení, že nelze provést grafologickou zkoušku a nelze prokázat, že je to originál, a proto to soud neuzná.
V konkrétním případě Andreje Babiše o jeho spolupráci hovořilo zhruba několik osob a figuroval zhruba ve 12 svazcích. Bylo možné, aby se tam dostal omylem?
Je to v podstatě vyloučeno. Jistě, vždycky existuje nějaká pravděpodobnost, ale byl by asi jediný člověk v dějinách československé státní bezpečnosti, kdo by se tam dostal omylem. V jeho případě je potřeba se také podívat do jeho dokumentů a zhodnotit, co dělal a v jakém kontextu to prováděl. Byl to pracovník podniku zahraničních služeb, kde předpokladem kariéry, třeba výjezdu do zahraničí, tento typ aktivit byl a je obtížně představitelné, že by o tom Andrej Babiš nevěděl. Když se podíváte do jeho zpráv, tak je to patrné. On podával zprávy jeho typu. Viděla jste jeho zprávy?
Ještě jsem je neviděla.
Například v nich upozorňuje na chyby svých nadřízených. To, co dělal, je typ spolupráce běžný pro někoho, kdo chce dělat kariéru v nějakém podniku. Pro člověka, který chce dělat velkou kariéru v byznysu v komunistickém Československu, tak podniky zahraničního obchodu byly nejlepší příležitost, kde mohl byznys nebo kariéru nějakým způsobem rozvíjet. Je přirozené, že Andrej Babiš, který tu kariéru chtěl dělat, což říká, tak šel do toho podniku a tam dohled StB byl velice intenzivní. Je tedy na výsost pravděpodobné, že se s ní musel potkat. Podle mě je dost nepravděpodobné, že by nevěděl, že se to děje. Zprávy podával několik let. Připadá mi nepravděpodobné, že by vůbec netušil, co dělá, a že by to StB celou dobu fingovala. Je to mimo praxi té doby.
Babiš se chce soudit dál„Já jsem to vyhrál ten soud a znovu to vyhraju. Protože jsem nikdy nespolupracoval, nic jsem nepodepsal, žádný důkaz neexistuje," prohlásil Babiš. Více čtěte zde. |
Na Slovensku mohli nespokojení občané žalovat Ústav paměti národa. Teď Krajský soud v Bratislavě uvedl, že to nebyla instituce, kterou měli žalovat. Dovedete si představit obdobnou situaci v Česku, tedy že by Ústav pro studium totalitních režimů bádal a zároveň byl napadán za výsledky svého šetření žalobami?
Představit si to dokážu, ale jsem rád, že to tak není. Tato schizofrenní situace, kdy Ústav paměti národa musel hájit práci Státní bezpečnosti před soudem, že tam nemají takový nepořádek, jak se snaží žalující strana dokázat, je absurdní. Ústav byl zřízen proto, aby zkoumal činnost nějaké zločinecké organizace, což komunistická tajná policie byla, a pak musí u soudu její činnost obhajovat, aby ukázal, že její údaje jsou věrohodné. Byla to schizofrenní situace, kterou když jsme s kolegy ze Slovenska probírali, tak jsme si říkali, jak jsme rádi, že to u nás takhle není.
Složitá byla i finanční stránka, kdy vedení soudních sporů bylo pro Ústav paměti národa velmi nákladné, a to včetně pokut, které na nich žalující strana často vysoudila. Takže to opravdu bylo jako obrovská koule na noze pro slovenský ústav.
Spekuluje se o tom, že pokud teď Andrej Babiš bude žalovat ministerstvo vnitra, tak je možné, že by měl větší štěstí, protože vnitro není tak „zapálené“?
V médiích se to objevuje a já to neumím odhadnout. Záleží na soudní praxi na Slovensku, jak k tomu soudy přistoupí. Přijde mi, že ústavní soud naznačil nějakou logiku uvažování o tomto typu dokumentů a ukázal, že je potřeba je brát více vážně a pracovat s nimi vcelku, nikoli pouze formalistně. Je potřeba brát více v úvahu argumenty historiků, kteří říkají, že dokumenty podávají výpověď jako celek a není možné s nimi manipulovat tím, že si z nich vyberu jenom něco. Mám za to, že by se praxe měla na Slovensku tímto směrem vyvíjet. Ale nechci předvídat, jak to dopadne. Justice je samostatný a nezávislý obor, který má vlastní vnitřní logiku a racionalitu. Směr je už nějak nastaven a teď se ukáže, pokud bude žalovat stát a ministerstvo vnitra, jestli to dopadne jinak nebo ne.
Andrej Babiš v reakci na to i sdělil, že se možná obrátí i na Evropský soud pro lidská práva. Stalo se v Česku něco podobného, tedy že by se ten případ dostal až ke štrasburskému soudu?
Bavíme se o situaci na Slovensku, kde nevím, jaká je situace. U nás jsem o takovém případě neslyšel, že by někdo šel až do Štrasburku, ale nemohu to vyloučit. V Česku ale soudy většinou těm lidem vyhoví, naopak je málo rozhodnutí, kdy soud potvrdil, že člověk je veden oprávněně.
