PŘÍMO Z KODANĚ | V brance s Pavlem Francouzem, v obraně s Jordánem, ale bez Poláška. Do útoku se v posledním utkání skupiny proti Rakousku (20:15) vrátí Filip Chytil, který nedělní duel s Francií po úderu do obličeje nedohrál. Špatná zpráva však je, že na šampionátu už nenastoupí Andrej Nestrašil. „Není schopen hrát. Jde o krvácení do ramenního kloubu ze svalu, který je částečně porušený. Rozhodnutí jsme nechali na něm,“ vysvětlil lékař českého mužstva Dušan Singer. „Všechno se vyvíjelo pozitivně. Pak stačil zlomek vteřiny a celé se to otočilo,“ reagoval 27letý útočník.
Končíte na mistrovství světa, zdá se, že na tyhle věci máte docela smůlu, co myslíte?
„Nevím, jestli smůlu, každého provázejí sportovním životem zranění. Myslím, že ke mně se to vztahuje z toho důvodu, že jedno z nich bylo velké a závažné. Jinak jsou tohle v hokejovém světě běžné věci. Přemýšlel jsem o tom už minule, protože před olympiádou jsem měl menší zranění, které taky bylo načasované dost blbě. Taky jsem si říkal, že to občas může být o té hlavě. Jel jsem na mistrovství světa s tím, že se těším a že si to užiju. Byl jsem celý turnaj velmi pozitivní. Pak stačil zlomek vteřiny, špatná situace a celé se to otočilo.“
Věděl jste hned, že je konec?
„V první chvíli jsem si říkal, že to je konečná, když mě vezli rovnou do nemocnice. Ale pak se to docela uklidnilo a poslední dva dny se to zlepšovalo. Ovšem šel jsem na led, a pokud si nemůžu ani utáhnout tkaničky od bruslí, nemůžu ani hrát.“
Jakou si odnesete z turnaje zkušenost?
„Jenom pozitivní. Bylo to úžasný. Všechny zápasy jsem si hrozně užil, ten se Slovenskem byl nejhezčí, co jsem v kariéře odehrál. Fakt krásný. Ze skupiny jsem zvládl všechna ta – z mého pohledu – nejzajímavější utkání. Za to jsem hrozně rád. Na první dvě utkání jsem tady měl přítelkyni, pak přijeli rodiče. Ti tedy přijeli na čtyři, ale viděli jedno a 35 vteřin, ale stihli zápas s Rusákama, který se nám povedl. Takže vzpomínat budu jen v dobrém.“
Co s vámi bude dál, budete turnaj dál sledovat?
„Nevím, záleží, jak se rozhodnu. Zůstanu ještě na zápas s Rakouskem a musím si rozmyslet, jestli chci zůstat do konce turnaje, nebo jestli bude lepší se raději nekoukat, protože se znám a vím, že bych se v hledišti dost trápil. Nechci to klukům kazit, v kabině je super nálada, aby tam kolem mě chodili a báli se něco říct, nějaké vtípky a tak, jak to běžně probíhá. Zase jim to nechci v tomhle smyslu kazit. Budu se muset rozhodnout a rozseknout to.“
Opravdu to bylo tak nepřekonatelné?
„Cítil jsem na ledě, že kdybych nastoupil, tak by to bylo tak patnáct, dvacet procent. To nemá cenu. Jsou tady další kluci, kteří můžou hrát na sto procent, a bylo by daleko lepší, kdyby nastoupili oni, než abych se tam já plácal. Nikomu to nepomůže, ani mně. Budu tam vypadat jak blbec, týmu to nepomůže už vůbec. Tohle mi to rozhodování dost ulehčilo.“
Co se ve vás odehrává?
(směje se) „To se mě neptejte. Já se sice směju, ale to je takový můj obranný mechanismus. Většinou si z toho děláme v rodině srandičky a to druhé přijde později. Samozřejmě mě to mrzí, jako by to mrzelo každého. Musím se s tím poprat a jít dál. Zažil jsem v životě horší věci a jsou daleko horší věci. Tohle není nic. Jenom doufám, že v budoucnu přijde nějaká další šance, že bych si na mistrovství světa mohl zahrát a třeba by to mohlo vydržet až do konce a mohlo se to povést.“
A co rodina?
„Táta už to zná, ten stejném místě na zimáku na Slavii nad brankou stojí už dvacet let. Ten to bere naopak. Jakmile jsem se zranil, byl první, který řval: ‚Jestli nejseš mrtvej, tak z toho ledu odjeď!‘ Myslím, že byl naprosto v klidu.“
