Krčmář už má svoji medaili. Konečně jsem spal, devět hodin jako špalek

„Michal Krčmář, stříbrný olympijský medailista,“ zaznělo napříč auditoriem na do modra zbarveném Medal Plaza. Vyskočil na stupně vítězů, zařval si, zaťal pěst. Ano, to jsem já.

Při slavnostním vyhlášení nedělního sprintu biatlonistů mu trojnásobná olympijská šampionka v atletice Irena Szewinská pověsila na krk medaili z her v Pchjongčchangu.

Zazněla německá hymna pro vítězného Arnda Peiffera, silný vítr si pohrával s vlajkami, stoupajícími na stožár. „Zaplaťpánbůh, že v takovém větru závodit nemusíme,“ povídal Krčmář. Ale na tu červeno-modro-bílou vlajku, stoupající k potemnělému korejskému nebi, se mu hledělo moc dobře.

Jak už je tradicí, do své medaile si vzápětí pro fotografy i kousl. „Myslím, že je pravá,“ oznamoval s úsměvem. „Málem jsem si na ní totiž vylomil zuby. A je i hezky těžká.“

I hezky hezká. Každému závodníkovi, kterému se povede získat medaili, se ta jeho medaile líbí. Tahle je ale zároveň i hezká tak, že je opravdu hezká.

Při ceremoniálu jste si v hlavě promítal okamžiky závodu?

Ne, vůbec. Ani nevím, na co jsem myslel. Až když stoupala vlajka, tak jsem myslel na tu naši českou zemi, jak je to hezké, že tady jsme a že ji mohu reprezentovat.

Byla u toho i část týmu, který vám k ní pomohl, například masérka Petra Sedláčková a šéfservisman Tomáš Žídek.

Kdo mohl, tak se dostavil, protože ostatní kluci a trenéři jsou zrovna na tréninku. Zbytek tady byl se mnou. Ta...

Číst dál oh.idnes.cz